ROZHOVOR: Každý prodemokratický a prozápadní hlas je důležitý

Sociolog, učitel a skaut Zdeněk Papoušek se rozhodl kandidovat do Senátu v brněnských doplňovacích volbách. Co ho k tomu vedlo? Čemu se chce věnovat? A co je jeho životní láska? 

Proč do toho jdeš znovu? 

Nenapadlo by mě, že něco takového nastane. Vnímám, že by bylo spravedlivé, kdyby do Senátu přišel člověk, který vyznává podobné hodnoty jako zesnulý senátor Roman Kraus. Proto když mě proto oslovili někteří senátoři a sedm různých politických proudů, říkal jsem si, že do toho jít musím. Každý prodemokratický a prozápadní hlas je a bude důležitý. Objevují se síly, které by naše směřování chtěly obrátit někam na východ. 

Co na to říkali doma? 

Když jsem to říkal manželce, tak to vypadalo, že se jí zastavilo srdce. Ale myslím si, že už je ráda. Při první kandidatuře to bylo podobně. Moji tři synové mi pomáhají a vnoučata se těší, že mě uvidí jezdit na šalině. 

Má Senát vůbec smysl? 

Senát je pojistkou demokracie. Ačkoliv se to tvrzení zdá být otřepané, je to pravda. Nemůže být rozpuštěn, a když je rozpuštěná Sněmovna, tak ji nahradí. Důležité je, že se může ve větším klidu a v menších emocích zabývat opravou zákonů. Senát má i prostor představovat formou veřejných slyšení, kulatých stolů a konferencí věci, na které ve Sněmovně není čas. 

Jaké jsou tvoje zásadní témata?

Pětadvacet let učím na střední škole. Byl jsem dva roky šéfem senátního výboru pro vědu, vzdělávání lidská práva a petice, ve kterém bych chtěl znovu zakotvit. Chci řešit, jak mají mít široké kompetence ředitelé škol nebo do jaké míry má do vzdělávání mluvit stát. Ale není to jen o školství. Senátor má hlavně schvalovat dobré zákony a hlasovat proti těm špatným. Pro mě je špatný zákon ten, ve kterém stát příliš zasahuje do věcí, o kterých by si měl člověk rozhodovat sám na základě své vlastní odpovědnosti a svědomí. No a do třetice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako skautovi mi záleží na tom, aby příroda byla pěkná a nebyla devastována.

Proč ses začal o politiku zajímat? 

Pocházel jsem z poměrů, které mě předurčily k tomu, jaké mám politické názory. Můj otec byl politický vězeň zavřený v Jáchymově a můj děda, původně taky učitel, zemřel v protinacistickém odboji. Všichni to byli Zdeňkové Papouškové, tak si to asi neseme se jménem.

Máš nějaký politický vzor? 

Určitě to je Václav Havel. To byla zásadní persona, kterou bychom měli neustále zvýrazňovat, protože takové osobnosti se jen tak neobjevují. Havel se mi líbil už za bolševika, když byl chartista a v samizdatech vydával svoje úvahy jako třeba Moc bezmocných nebo Slovo o slově. Když jsem dělal kurátora pod národním výborem a staral se o lidi, kteří se vraceli z basy, měli jsme s kolegy diverzanty zdroj na knížky ze zahraničí. Dodával je Milan Kundera přes mého známého. No a my jsme v pracovní době potají opisovali samizdaty od Škvoreckého, Kundery, Havla a dalších. Maximálně jedenáct kopií, protože dvanáctá už nešla přečíst, jak to šlo přes průklepáky a kopíráky. Takže paradoxně pod svícnem byla největší tma. 

Co je tvoje životní láska? 

Všichni členové moji rodiny. Je to vzácná perla. Dlouhá léta jsem dělal ve Fondu ohrožených dětí a vím, v čem děcka mnohdy vyrůstají. Velice si vážím toho, jak to u nás funguje. Jak jsem říkal, mám tři syny a ti si našli skvělé partnerky. Teď si užívám i čas strávený se sedmi vnoučaty. A když to tak funguje, tak má člověk klid na to, co ho baví. Má velká láska je také Itálie, a to natolik, že jsem se naučil italsky. Mám tam proježděné všechny regiony. 

Lidi o tobě říkají, že jsi dobrý kuchař. Je to pravda? 

To bych o sobě neřekl. Ať vaříš cokoliv nebo jakkoliv dlouho, tak pořád seš na začátku. Je to bohatý svět, kde máš neustále co objevovat. Jídlo, to je vynikající věc. Má sociální rozměr, schází se u něho rodina a přátelé. A mám rád, když mi to pochválí a dělají, že jim to chutná.