Proč ses rozhodl znovu kandidovat do Senátu? 

Senát je pojistkou demokracie a svobody. Jsem přesvědčen, že je důležité jej ubránit před sílící vlnou populistů. Proto obhajuji mandát, abych společně s dalšími bránil demokracii, svobodu, Ústavu. 

Chtěl bych ale také pokračovat v rozdělané práci. Během současného mandátu jsem se věnoval problematice desegregace vzdělávání, což je běh na dlouhou trať. Stal jsem se součástí platformy pro tuto oblast na městské části Brno-sever, byl jsem jakýmsi styčným důstojníkem mezi regionem a státem, uspořádal jsem v Senátu od loňského začátku svého mandátu dvě veřejná slyšení na toto téma, která byla podle mého soudu velmi plodná a užitečná. 

Nejedná se o téma okrajové. Tato problematika je bohužel v České republice dlouhodobě zanedbávána, k čemuž se již vyjadřoval i Evropský soud pro lidská práva. Aktuálně nám dokonce mohou hrozit vysoké sankce, pokud nebudeme situaci aktivně řešit.  

Rád bych proto nadále podporoval všechny obětavé učitele, zaměstnance škol, sociální pracovníky, obecní zastupitele a vůbec všechny, kterým leží na srdci budoucnost dětí z vyloučených lokalit. Věřím, že je to jedna z nejlepších investic, které můžeme udělat.  

Povedlo se ti ještě něco v rámci Brna za rok a půl tvého působení v Senátu? 

Navázal jsem na to, co jsem činil během svého prvního působení v Senátu v letech 2014 – 2020, a to na pořádání besed s lidmi, kteří mají co říct. Zázemí pro tyto debaty poskytl Institut Paměti národa. V posledním roce jsme takto debatovali s novinářem Vojtou Boháčem, rockerem Michaelem Kocábem, biologem a spisovatelem Markem Orko Váchu. S historiky Petrem Blažkem, Tomášem Dvořákem a Františkem Emmertem jsme probírali otázku Němců v českých zemích, která byla obzvláště letos na jaře v Brně velmi diskutovaným tématem. I v této bohulibé činnosti bych rád pokračoval. 

Ale není to jen o debatách. Za poslední rok jsem potkal nesmírné množství zajímavých a inspirativních lidí. Snažím se být co nejvíce v kontaktu s lidmi v Brně, abych byl skutečně jejich senátorem. 

Co je vlastně posláním senátora? 

Zejména hlasovat pro dobré zákony a opravovat zákony špatné. V zásadě za špatné zákony považuji ty, které dovolují státu zbytečně zasahovat do individuálních svobod. Právě lidská svoboda je v centru mého rozhodování o každém jednotlivém projednávaném zákoně.  

A ještě něco? 

Stejně důležitá je pro mne obrana toho, co jsme dlouhá léta za dob komunistické totality postrádali, což jsou demokratické hodnoty a instituce, svoboda a ústavní pořádek. To jsou všechno křehké věci, jak jsme už mohli od doby sametové revoluce poznat, a nejsou samozřejmé. Stále se objevují mocichtiví lidé, uzurpátoři, demagogové a populisté, kteří upřednostňují především svoje zájmy, a snadno se může stát, že hodnoty demokracie a svobod mohou být oslabeny, ochromeny, nebo dokonce zadupány do země. 

Vzpomeňme, jak jsme se po listopadu 89 těšili ze znovunabyté svobody a radovali se, že komunisti šli od válu. Mám dojem, že teď už jsme si tak trochu na svobodu a demokracii zvykli a pošilháváme po něčem jiném. Ano, svoboda je náročná. Od toho je svoboda svobodou, že nám dopřává mnoho rozhodovacího prostoru. Často tento nárok špatně snášíme, ulevujeme si nadáváním a voláme po někom, kdo by nám naše rozhodování ulehčil, případně rozhodl za nás. Je to podobné jako když Izraelité nadšeně vyšli z egyptského otroctví, ale jak přišly útrapy spjaté se svobodou, reptali a chtěli se vrátit zpátky. 

V čem je Senát nepostradatelný? 

Senát je obrannou hrází naší demokratické společnosti. Senát není možné obejít při změnách Ústavy, volebních zákonů či mezinárodních smluv. To je zásadní především v těchto letech, kdy se vláda opírá o hlasy politických stran, které otevřeně zpochybňují základy právního státu, vyjadřují pohrdání prezidentem a Ústavním soudem a zpochybňují naše místo v euroatlantickém společenství demokratických zemí.  

Říká se, že lidé v Evropě jsou změkčilí a rozmazlení. Je to pravda? 

Je a není. V podstatě není nic špatného na tom, že nechceme zabíjet a být zabíjeni a že je nám proti srsti jít do války. Tím nechci říci, že nemáme být připraveni bránit se proti zločincům, jakým je Putin. Ale jestli budeš měkkota či rozmazlenec, záleží na každém. Odvaha a statečnost nemusí být průkazná jenom ve válce. Je to zase prostředí demokracie a svobody, které umožňuje se rozhodovat, jestli budu pecivál nebo budu zdolávat osmitisícovky, jestli pojmu úmysl něco obětovat pro službu druhým, anebo se jen válet ve svých požitcích. 

Může se do naší země vrátit nějaká forma totality? 

Samozřejmě. Není to však dáno nějakou predestinací či „osudem“, že se tak nutně musí stát, ale je to v našich rukou a musíme si dávat bacha. Z toho důvodu je třeba udržovat svěží paměť národa připomínáním si krutých, nespravedlivých a hrůzných kapitol našich dějin. 

Proč? 

Hlavně abychom rozlišili, jakým duchem se co nese, řečeno biblicky. Abychom se poučili, uměli rozpoznat a nenaletěli. Protože pohnutky lidí s diktátorskými sklony jsou pořád stejné. Jenom balení se mění, tedy ideologie. Ta je vždy vymyšlena tak, abychom na ni naskočili. Člověk s nekalými úmysly touží po moci, ovládání druhých či osobním prospěchu, ale navenek říká, že mu jde třeba o národ, lid, budování lepších zítřků, prosperitu etc. 

Máme žít tedy v naději na lepší společnost nebo v beznaději? 

Ani tak, ani onak. Naděje pro nás je, že nejsme jen nějakou hříčkou přírody, či loutkou osudu, ale že to máme ve svých rukou. Známe heslo studentů o sametové revoluci: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď. Beznadějní bychom být neměli. Vždyť naději si zachovali lidé i v krutých a těžkých časech. Můj otec byl za své politické přesvědčení vězněn v uranovém lágru a přesto neskončil jako zahořklý člověk.  

Nesmíme si ale malovat věci na růžovo.  Vědět, že ideální společnost v duchu hesla o „lepších zítřcích“ nikdy nevybudujeme. Karl Popper, filosof a sociolog, to vyjádřil přesně: „Kdo chce zavést na zemi ráj, zplodí peklo.“ Komunisti hlásali ráj na zemi a popravovali lidi. Čili nejsme schopni zařídit na zemi ráj, ale můžeme společenský systém upravovat a opravovat do příznivější podoby tak, aby se nám v něm žilo pokud možno snesitelně a dobře, což si myslím že je naše milá a ctěná povinnost. 

Je ale velmi důležité neuzavírat se do negativních emocí. Nadávat na svět nás nikam neposune. Žijeme v době, kdy nám nikdo nebrání vyjadřovat svobodně své názory. Je jen na nás, jak s touto svobodou naložíme.